Jednotlivec a kolektiv C.S. Lewis První část

Žádný křesťan a vlastně ani žádný historik nemůže přijmout epigram, který definuje náboženství jako soukromou záležitost jednotlivce. Myslím, že to byl jeden z Wesleyů, kdo řekl, že Nový zákon není nic o náboženství provozovaném o samotě. Není nám dovoleno zanedbávat společná shromáždění. Křesťanství je už v nejranějším ze svých dokumentů institucionální. Církev je nevěsta Kristova, jsme úd Kristova těla. Představa běžná v naší době, že náboženství náleží k našemu soukromému životu - že je tedy ve skutečnosti zaměstnáním vyplňujícím osobní volný čas - , je současně paradoxní, nebezpečná a přirozená. Je paradoxní, protože toto vynášení jednotlivce v oblasti náboženství vzniká v době, kdy ve všech ostatních oblastech kolektivismu bezohledně vítězí nad individuem. Vidím to dokonce i na univerzitě. Když jsem poprvé přišel na Oxford, typická studenská společnost se skládala z tuctů mužů, kteří se navzájem důvěrně znali, vyslechli si v malém pokoji esej jednoho z nich a pak diskutovali o problému do jedné do dvou do rána. Před válkou se typická studenská společnost stala smíšeným obecenstvem čítajícím dvě nebo jednu stovku studentů, shromážděných v jedné posluchárně, aby vyslechli přednášku nějakého hosta. Dokonce i v těch vzácných případech, kdy moderní student nechodí do žádné takové společnosti, zřídka chodívá na ony osamocené vycházky či na vycházky v dvojici, které formovaly mysl předchozích generací. Žije v zástupu, přátelství je nahrazeno schůzováním. A tato tendence nejen, že existuje na univerzitě i mimo ní, ale často se jí dostává souhlasu. Je tu dav všeználků, samozvaných obřadníků, kteří věnují svůj život ničení samoty tam, kde samota dosud existuje. Říkají ,,pomáháme mladým lidem aby vyšli ven ze sebe, probouzíme je, překonáváme jejich apatii".Kdyby se nějaký Augustín, Vaughan nebo Wordsworth narodili v moderním světě, vedoucí mládežnických organizacích by je brzo vyléčili.Kdyby dnes existoval nějaký dobrý domov, jako domov Alkinoha a Aréty v Odysseji nebo Rostovů ve vojně a míru, byl by prohlášen za buržoazní a všechny motory síly by byly nastaveny proti němu. A dokonce i když plánovači neuspějí a něco je ponecháno fyzicky na jednotlivci, bezdrátové spojení se postará o to, aby, ve smyslu, který Scipio nikdy nezamýšlel, nikdy nebyl méně sám, než když je sám. Ve skutečnosti žijeme ve Světě, který hyne hladem po meditaci a skutečném přátelství.
To, že v takové době má být náboženství vykázáno do soukromé sféry, je tedy paradoxní. Je to však také nebezpečné. Zatímco moderní svět nám nahlas říká ,,Můžeš být náboženský když jsi sám" potichu k tomu dodává ,, A já se postarám, abys nikdy nebyl sám." Učinit z křesťanství soukromou záležitost, zatímco veškeré soukromí je likvidováno, znamená vykázat je na konec duhy nebo na svátek svatého Dyndy. To je jedna ze strategií nepřítele. Za druhé je tu nebezpečí, že skuteční křesťané kteří vědí, že křesťanství není soukromou záležitostí, mohou na tento omyl reagovat tím, že jednoduše převezmou do svého duchovního života tentýž kolektivismus, který už dobyl náš sekulární život.

To je druhá strategie nepřítele. Jedná jako dobrý šachista, který se Vás snaží vmanévrovat do pozice, kdy můžete zachránit věž jenom obětování střelce.
Abychom se této pasti vyhnuli, musíme trvat na tom, že ačkoli je soukromá koncepce křesťanství mylná, je hluboce přirozená a nemotorně se pokouší uchovat velkou pravdu. Je za ní zřejmý pocit, že náš moderní kolektivismus je hrubou urážkou lidské přirozenosti a že proti tomuto i všem ostatním zlům, bude Bůh naší ochranou a štítem. Tento pocit je oprávněný, jako je osobní a soukromý život něčím nižším, než účast na těle Kristově, tak i kolektivní život je něčím nižším než osobní a soukromý život a nemá vzhledem k němu žádnou jinou hodnotu než služebnou. Sekulární společnost, protože existuje k našemu přirozenému dobru, a nikoli k nadpřirozenému, nemá žádný vyšší cíl, než umožňovat a chránit rodiny a jejich samotu. Být doma šťastný, řekl Jonshon, je cílem veškerého lidského snažení. Pokud myslíme jen na přirozené hodnoty, musíme říci, že slunce neshlíží na nic ani z poloviny tak dobrého, jako je rodina která se spolu směje u jídla, nebo dva přátelé, kteří spolu hovoří u půllitru piva, nebo samotný člověk, který čte zajímavou knihu, že všechna politika, ekonomika, zákony armády a instituce jenom cedí vodu řešetem a mlátí prázdnou slámu, jsou jen nesmyslnou prázdnotou a trápením ducha, leda snad by jejich cílem bylo prodloužení a rozmnožování takových scén. Kolektivní aktivity jsou ovšem nezbytné. Jsou však nezbytné kvůli svému cíli. Všichni mohou být trošku hladoví, aby nikdo neumíral hladem. Nezaměňujme však nutné zlo za dobro. J snadné se splést. Ovoce je třeba konzervovat, aby je bylo možno přepravit. Tím ovšem ztratí něco ze své kvality. Potkáváme však lidi, kteří se naučili dávat přednost konzervovanému než čerstvému.