Křesťanský Vědec
A proto pravím vám. Nepečujte o život svůj, co byst jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zda liž není život více nežli pokrm, a tělo nežli oděv? - Ježíš
Existoval Jžíš podle Bible? Turínské plátno 2
28. září 2017 | 19.31 |
Pierre d´ Arcis, biskup z Troyes, vyráží do války proti lněnému plátnu, oháněje se definitivním argumentem ,,Ježíš nemohl zanechat svůj obraz na plátně, neboť se o tom evangelia nezmiňují. " Ve spisu, který v roce 1389 poslal pepeži Klementu VII, biskup tvrdí, že domnělé plátno Utrpení, je jenom malba. Ještě lépe, prohlašuje, že jeho předchůdce monsignore Jindřich z Poitiers, odhalil falzifikátora plátna ze Champagne a přiměl ho k doznání. Ovšem neuvádí ani jeho jméno ani způsob, jakýmmalbu provedl, prý zpovědní tajemství. Tyto argumenty jsou tak chatrné, že papež v několika bulách zachovaných v archivech departementu Aube závěry svého biskupa odmítá, odsuzuje ho k věčnému mlčení a povolí uctívání obrazu na plátně pod podmínkou, že bude předkládáno poutníkům rozumně, jako zpodobnění a zobrazení. Několik autorům ještě dnes slepě souhlasí s biskupovým tvrzením bez důkazů, zejména mediálně proslulý profesionální mystifikátor Henri Broch. Používá jediný argument ,vdova po Geoffroyovi de Charny se znovu provdala za jednoho papežova strýce. Budiž. I když vezmeme k úvahu jisté rodinné vztahy, nestačí to k potvrzení teorie o neznámém falzifikátorovi, který údajně namaloval onu relikvií bez malby, jež navíc existovala již o století dříve, jak to potvrzuje Prayův kodex. Ledaže by plátno, jak ho známe dnes, neodpovídalo svými typickými vlastnostmi tomu z roku 1357. K této hypotéze, kterou zcela nepochopitelně ještě nikdo nezpracoval, jindy. Dlužno podotknout, že od Lirey je pouť plátna dokonale jasná všem historikům. Jeho osud zvrátí žena, jejíž drzost, odvaha či chtivost nepřestala rozdělovat životopisce. Marguerite de Charny. Geoffroyová vnučka neměla děti ani prostředky a k příbuzenstvu nechovala přílišnou důvěru. Komu tedy předá relikvii? Kdo by byl hoden toho zajistit jí ochranu? V roce 1443 jí odnese z dřevěného klášterního kostela, který hrozí zhroucením, vezme pod paži a začne s ní putovat od Chimay, Liege přes Macon po Ženevu, všude hledá vhodného příjemce. Nejdříve pomyslela na Habsburky, ovšem ti nejevili přílišný zájem, neboť jediný certifikát autentičnosti relikvie, který mohla předložit, byla papežská bula jejího příbuzného. A navíc projevil biskup z Liege solidárnost s biskupem z Troyes, toto plátno, pravil, je jenom malba. A tak Mauguerite pokračuje ve své pouto od města k městu, už má svá léta, ale pořád jí posiluje neotřesitelná vůle — cíl — dům vévodů Savojských.
Mezitím rozzuření kanovníci z Lirey — kteří si přivlastnili plátno, jež jim Margueretina rodina svěřila do opatrování — zahájí proti Margueritě řadu procesů, aby získali zpět svůj majetek. Tento právnicko-církevní román na pokračování skončí až v roce 1453, kdy mocný vévoda Ludvík Savojský, přistoupí na to, že se stane ochráncem plátna, jež mu svěří Marguerite. Mezi oběma stranami byla podepsaná dohoda, ale o relikvii v ní není ani zmínka. Margerite dostane zámek za prokázané služby, žaloby chudých kanovníků jsou zamítnuté, Savojský jim vyplatí pouze padesát franků, aby ztichli. Pomstí se tím, že Magueritu exkomunikují.
Pohřebnímu plátnu začne velmi pohnutý život.