Křesťanský Vědec
A proto pravím vám. Nepečujte o život svůj, co byst jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zda liž není život více nežli pokrm, a tělo nežli oděv? - Ježíš
Existoval Ježíš podle Bible? turínské plátno 3
26. listopad 2017 | 12.55 |
Pohřebnímu plátnu začne velmi pohnutý život. Vévodský dvůr neměl žádné sídlo, přemistoval se od zámku k zámku a neustále s sebou vleče plátno. Uctívání, jemuž se v té době těšilo, bylo velmi soukromé. Zejména ženy z rodu Savejských ho zbožně uczívaly, relikvie měla pověst, že podporuje plodnost a působí , podle historika Guicheona, jako ochrana před všemi nehodami. Příslušníci duchovenstva v Chambery pochopitelně neviděli moc rádi, že se plátno takhle tluče po cestách. Nakonec se jim podařilo převědčit vévodkyni Klaudii, vdovu po Filipu II, aby relikvii uložila do bezpečí jejich Svaté kaple. Tam málem shořela roku 1532 při požáru, z nějž obvinili protestanty. Plátno proděravělé od roztaveného stříbra, které steklo z relikviáře, zazáplatovaly sestry klarisky. Nakonec je duchovní převezli do Nice, aby ho uchránili před francouzskými vojsky, hrozícími zaplavit Savojsko. Nic bylo ohroženo rovněž, tak plátno odeslali do Verceil. Když se vojsko maršála Brissaka zmocnilo města a plenilo ho, kanovník, který měl plátno v opatrování, nevěděl kam by ho schoval, tak si ho obtočil kolem těla a ukryl čtyři metry třicet šet centimetrů pod sutanou, kde poklad převázal provázkem. Sešnerovaný jako salám v největším pokadu křesťanstva pozval maršála na večeři. Francoužští důstojníi si dávali do nosu, vyprázdili sklep a připsali kanovníkovu tělnatost v rozměrném žíněném rouchu, na vrub tíže jeho hříchů. Plátno se tak vrátilo do Chambéry celé neporušené, načež v roce 1578 zamířilo do Turína , který si vévoda Emanuel Philibert vybral za své nové hlavní město. Od té doby byla relikvie pravidelně každý rok 4 května vystavována, zatímco se různí papežové snažili přesvědčit savojské vévody, aby vrátili svatý ostatek Církvi. Tento úkol byl ještě krušnější, jakmile se savojští stali italskými králi. Když byl druhá světová válka na spadnutí, odvezl Viktor Emanuel III. plátno vlakem až do Montevergine, aby ho tam v tajnosti skryl v horách nad Neapolí. Zustalo tam sedm let, a uniklo tak komandům, která za ním Hitlér vyslal. Umberto II., který vládl v Itálii od 2. června 1946, abdikoval téhož roku po výsledku referenda nakloněného republice. Aby uklidnil napětí stoupenců monarchie, rozhodl se odebrat do exilu, nová vláda toho využila a zmocnila se všech jeho veřejných i soukromých statků. Jako jediné uniklo konsifikaci právě plátno. Advokáti plédovali, že plátno nikdy nebylo předmětem vlastnictví, nfigurovalo v žádných listinách jako ajetek, nedalo se tudíž zabavit. Dvacátého sedmého března 1981, poslední italský král, který, abych použil delikátního výrazu jednoho ministra křesťanských demokratů, neměl už noc joného do čehož by se oblékl, kromě toho svého plátna, odkázal plátno v závěti Svaté stolici, tedy právně morální osobě papeže. Jeho dcera princezna Marie Gabriela Savojská mi vyprávělasurrealistickou scénu, v níž její rodina přišla slavnostně odevzdatsvatý ostatek dědicovi. Před půltuctem korunovaných hlav, převzal Jan Pavel II. lněné plátno do vlastnictví, a poděkoval královské delagaci takto . ,, Nemám prostředky, abych Vás odškodnil tak, jak zasloužíte, ale budu se za Vás modlit. " A tak po pěti stoletích různých tlaků, které jeho předchůdci vykonávali na rod Savojců, daroval nejvyšší pontifik, výměnou za Kristovo pohřební plátno každému růženec.
Pokračování.....